Poldi, jak ji neznáte: příběhy s dobrým koncem

Hospodářské noviny
6. března 2012
Autor: Luboš Kreč

20 let od privatizace Poldi Kladno

Z hutí, jejichž počátky se datují do poloviny 19. století, vzešla po revoluci také řada úspěšných, dobře fungujících podniků. Před dvaceti lety se slavná Poldi Kladno rozdělila na 18 dceřiných společností a stát začal s postupným rozprodejem někdejšího ocelářského kolosu. Ačkoli je příběh Poldovky a jejího bývalého majitele Vladimíra Stehlíka odstrašujícím příkladem privatizace do českých rukou, řada firem navazujících na Poldi obstála a dnes patří k lídrům ve svém oboru. HN přinášejí několik příběhů, které ukazují odkaz Poldi Kladno v optimističtějším světle, než bývalo zvykem.

Kladenské hřídele míří do USA i Finska

Halu vyplňuje mechanický hluk a ve vzduchu je cítit olej. A jako rozsypané špendlíky ze všech koutů vykukují stříbrné kotouče hřídelí. Jsou jich tisíce – v dřevěných stojanech, u soustruhů, na hácích, na paletách. Pět stovek zaměstnanců Strojíren Poldi jich vyrobí více než osmdesát tisíc ročně. “Jsme orientovaní na export, v Česku dodáváme jedině pro Zetor, který ročně vyrábí asi čtyři tisíce traktorů,“ říká ředitel společnosti Vladimír Trubač, který pod značkou Poldi pracuje už třiatřicet let. „Kliky jdou do USA jako náhradní díly pro firmu John Deer, hlavně ale vyvážíme do Finska a Brazílie. Obě tamní firmy jsou pod koncernem Agco, jedním z největších světových výrobců zemědělských strojů. Za zmínku stojí také švýcarský výrobce stavebních strojů Liebherr, dodáváme i švédskému Volvu hřídele pro kamionové a autobusové motory,“ vyjmenovává klienty „svého“ podniku Trubač.

Spolu s několika dalšími manažery strojírny v roce 1992 koupil od státu a podíl si v nich držel až do roku 2006, kdy se s kolegy rozhodl akciovku prodat strategickému partnerovi. „Nebylo to kvůli tomu, že bychom museli. Důvody byly osobní, bylo tam úmrtí, šlo o vztahy mezi námi,“ popisuje Trubač, jak se majitelem kladenských strojíren, chlouby socialistické Poldovky, stala finanční skupina Jet Investment, vedená brněnským miliardářem Igorem Faitem.

Spojení podle všeho zafungovalo: v roce 2008 firma utržila za hřídele a válce přes miliardu korun, zisk činil bezmála sto milionů. Hospodářská krize sice podnik postihla, ale ne dramaticky, loni se navíc společnost dostala na výkony před příchodem recese. „Náš zisk z loňského roku je 86 milionů, tržby byly 956 milionů,“ přibližuje Trubač s tím, že firma plánuje na příští rok další masivní investice, a to až za tři sta milionů korun.

„Klient z Finska staví další fabriku na motory a požaduje na roky 2013 a 2014 dvojnásobné dodávky hřídelí. Teď si děláme modely, jak se na to připravit. Budeme ale muset zvýšit kapacity. Hledáme proto i další trhy, kam se pak dostat, když budeme umět víc vyrábět,“ dodává ředitel.

Na Scholzovy hutě i nadále doléhá krize, těm Chrenkovým se daří lépe

Německý koncern Scholz si v roce 1999 koupil staré kladenské ocelárny od podnikatele Zdeňka Zemka a měl s nimi jasné plány: šedesátihektarový areál plný hal, letitých strojů a kotlů chtěl využít ke šrotování. To je totiž hlavní byznys bavorské rodinné firmy. Šrotaři ale své rozhodnutí nakonec přehodnotili a část poldovských kováren, které těžce poznamenalo vládnutí Vladimíra Stehlíka z let 1994 až 1998, si ponechali.

Do roku 2010 to mohli hodnotit jako investici správnou, Poldi Hütte sice s výkyvy, ale přesto generovala roční zisky v řádu desítek milionů korun. V letech 2008 a 2009, v okouzlení z rostoucí poptávky, dokonce došlo na miliardovou investici do moderního kovacího lisu a ocelárny. Jenže kvůli postupující hospodářské recesi se razantně propadly tržby oceláren, předloňská ztráta byla 230 milionů, v roce 2009 to bylo dokonce 270 milionů.

„Rok 2011 jsme skončili také ve ztrátě, neřeknu ale, v jak velké,“ připouští personální ředitel společnosti Zdeněk Štěpánek, jediný Čech v nejužším managementu, že ani loňský rok nedopadl pro kladenskou divizi Scholz AG zrovna pozitivně. „Pro letošek máme v plánu skončit nulou, příští rok už bychom se měli dostat do černých čísel,“ naznačuje Štěpánek úkoly, které jemu a jeho nadřízeným dali akcionáři. Pokud je nesplní, bude se hrát o budoucnost tradičních oceláren.

Scholz se totiž už loni snažil Poldi Hütte prodat, s transakcí pomáhala ruská pobočka slavné Rotschild Group, z obchodu ale nakonec sešlo. „Zájemce, významná ruská metalurgická firma, měl jiné představy o sortimentu,“ nechce prozradit detaily ředitel Štěpánek.

To druhé nástupkyni Stehlíkovy poldovské jízdy, Sochorové válcovně na Dříni, se podařilo s ekonomickou krizí vypořádat lépe. Akciová společnost je od roku 1998 součástí skupiny Třinecké železárny, jež ovládá miliardář Tomáš Chrenek. Areál, který původem slovenský byznysmen nyní ovládá, je nejmladší částí bývalé Poldi Kladno – do plného provozu naskočil až začátkem 80. let.

Zástupci firmy se sice s HN odmítli setkat, z výročních zpráv lze ale vyčíst, že kladenská divize třineckého holdingu si stojí dobře: v roce 2010 vydělala 250 milionů, v roce 2009 přitom skončila ve ztrátě 378 milionů. A podle informací HN se ve stovkách milionů počítá i zisk za loňský rok.

V její těsné blízkosti navíc začne letos vyrůstat moderní areál ČVUT. Pražská univerzita si na pozemcích, které koupila od Třineckých železáren, postaví speciální halu, v níž bude zkoušet ekologické stavební postupy. Jen stavba Univerzitního centra energeticky efektivních budov vyjde na 300 milionů korun. „Naše výsledky z tohoto pracoviště snadno najdou uplatnění v byznysu,“ je si jistý rektor ČVUT Václav Havlíček.

Beznoska postaví medikům centrum pro modelové operace

Rameno, kyčel, koleno. Vše lesklé, ocelové, nerezové. Pokud by návštěvník náhodou tápal, expozice endoprotéz ve výstavní místnosti ho rychle přesvědčí, čím že se to společnost Beznoska zabývá. 
Loni pak přibyl ještě model psí kostry – společnost totiž začala vyrábět endoprotézy i pro domácí mazlíčky. „Nyní probíhají testy těchto implantátů. Cítili jsme mezeru na trhu a šli do toho. Jak úspěšný a kvalitní krok to byl, se ale naplno ukáže až za pár let,“ říká jednatel František Rod.
Firma, pojmenovaná po svém čtyřiaosmdesátiletém zakladateli a většinovém majiteli Stanislavu Beznoskovi, někdejším vedoucím provozu Poldi Anticorro, plánuje pro letošní rok další novinku. Pro mediky a lékaře buduje školicí středisko, kde si při modelových operacích osvojí zručnost na umělých kostech.

„Je to investice za deset milionů. Vznikne tu pracoviště, kde si budou moct doktoři a studenti lékařských fakult cvičně zkusit implantovat naše výrobky. Jeho otevřením oslavíme naše dvacáté výročí,“ dodává šéf marketingu Radek Zika.

Právě jeho sekce je pro společnost, zaměstnávající přes sto lidí, čím dál důležitější. Její úspěch totiž závisí na tom, zda firemním výrobkům budou v silném konkurenčním prostředí důvěřovat ortopedi. I kvůli tomu Beznoska od roku 2008 spolupracuje s přední českou designérkou Annou Kozovou, která pomáhá s konstrukcí nástrojů, jež se používají při operacích. V roce 2009 se díky sérii souprav pro totální náhradu kolenního kloubu dokonce společnost dostala do finále soutěže Czech Grand Design.

„Právě rok 2009 pro nás byl velmi úspěšný, krize se projevila až v roce 2010,“ vysvětluje druhý jednatel Vratislav Svárovský. Před dvěma lety se proto vedení rozhodlo, že společnost se bude věnovat jen výrobě kloubních náhrad a opustí ztrátovou traumatologickou produkci. „I díky tomu jsme krizový rok ustáli a skončili v plusu. A loňské výsledky se již znovu vrátily na úroveň roku 2009,“ upřesňuje Svárovský. Podle výroční zprávy se tehdy obrat přiblížil 160 milionům.

A jak se daří majiteli firmy, který před dvaceti lety zastavil svůj dům, aby mohl výrobu implantátů privatizovat? „V současné době přenáší řídicí odpovědnost na skupinu vedoucích pracovníků, ale o chod firmy se stále zajímá. Dochází sem několikrát týdně,“ dodává jednatel firmy František Rod.

Teploty v ocelářských pecích měří sólisté z Kladna

Ta operace trvá do deseti sekund: kontrolor otevře dvířka pece, dovnitř vsune měřicí tyč se sondou, jejíž papírový obal během pár vteřin v roztavené oceli shoří. Ještě předtím ale platinový drátek, ne tlustší než pár setin milimetru, vyšle do počítače informaci o teplotě. Informaci klíčovou – technolog díky tomu může hlídat parametry roztavené oceli.

Sonda se dá doplnit například i o čidla pro stanovení aktivity kyslíku. Kontrolor tak má okamžitě k dispozici základní údaje o vyráběné oceli ještě v tekutém stavu. Jediným výrobcem huťařských sond v Česku i na Slovensku jsou kladenské Termosondy, které vzešly z holdingu Poldi Kladno. Jeho chátrající slávu sledují – podobně jako sousední firma Beznoska – z návrší nad areálem.

„S chirurgií, strojírnami a Anticorrem jsme patřili k chloubě někdejší Poldovky. Byť jsme byli ekonomicky zanedbatelní, vedení dávalo úspěšné mechanické provozy rádo na odiv,“ vzpomíná ředitel a spolumajitel Termosond Vítězslav Hynek. Do SONP Poldi Kladno nastoupil v roce 1977 jako elektrotechnik, v roce 1988 přešel na úsek Termosond, o další čtyři roky jej s dalšími dvanácti kolegy odkoupil od státu. Dnes zaměstnávají pětasedmdesát lidí, zhruba polovina z nich pracovala v Poldovce už před revolucí.

„Ročně vyrobíme přes milion sond. Dodáváme je převážně do Česka a na Slovensko. Není to zboží, které by se vyplatilo vyvážet daleko za hranice – je totiž lehké, ale neskladné, takže doprava by byla velmi drahá,“ vysvětluje Hynek v kanceláři, kde se ze stěny ještě usmívá modrostříbrná Poldi Wittgensteinová. 
Se svými kolegy si dal před lety cíl – že roční obrat firmy dosáhne sta milionů korun. V roce 2008 se to málem povedlo, pak ale přišla krize, která těžce dolehla na tradiční odběratele Termosond. „Tržby nám dramaticky klesly. Ale přimělo nás to víc se zaměřit na drobné klienty a další služby a z toho těžíme dodnes,“ dodává Hynek. Loni už obrat překročil 70 milionů, letos vedení očekává další mírný nárůst.

Kromě sond a služeb ocelářským firmám nabízí Termosondy i vyhodnocování teploty, napětí a tlaku – zákazníky jsou kromě ocelářů doly, cementárny, keramičky, pekárny i nemocnice.
„Dříve jsme zkoušeli rozšiřovat naše portfolio výroby, ale nikam to nevedlo. Kovář se má držet svého kopyta, kdybych si dřív přečetl Jacka Welche, který s tímhle mottem zachraňoval v 70. letech General Electric, ušetřil bych si pár let starostí,“ usmívá se devětapadesátiletý jednatel.